Cestopisy - AUTOŠKOLA KOČÍ

Když cool hadry, tak od krejčího, když rytířem silnic, tak u Kočího.
Autoškola Kočí prostějov
Přejít na obsah
Zajíždění vycvikové 125 - A1

Do sobotního brzkého rána zvoní budík - jak já ten zvuk nemám rád. Přemlouvám se, abych vstal.
Když už to vypadá, že se asi nepřemluvím, výrazně pomůže pohled z okna… jo dneska by to šlo, je třeba zajet nový stroj.
Po ranní rychlé obnově bojeschopnosti, vyrážím do autoškoly. Po chvíli se přistihnu, že skoro běžím, začínám se na první kilometry docela těšit. Jsem na místě, převlékám se do moto - oblečku, přidělávám registrační značku a provádím před výjezdovou kontrolu – „stěrače stírají, ostřikovače ostřikují“. Konečně, nic už nebrání tomu, abych vyrazil.
Motorka chytá na poprvé a na svůj obsah má docela dospělý zvuk. Vyjíždíme, po krátkém seznamování jízdou po městě, tak nějak automaticky míříme směr Plumlov. Zkouším první náklony na kruháčích a musím ji pochválit, jak drží stopu. Snažím se přeřazovat v optimálních otáčkách pro zajíždění motoru. Tak už jsme zahřátí a řekl bych, že už si začínáme docela rozumět. Pokračujeme přes Plumlov směr Drahany. Potkáváme se s prvními motorkáři, zdravíme se, sluníčko nad hlavou, vítr v zádech … paráda, tráva se zdá najednou zelenější, les voňavější, ranní vstáváni definitivně zapomenuto.
Stroj, ke svému jmenovitému výkonu, mě mile překvapuje i ve stoupání Drahanskou vrchovinou. Není to sice žádná kosmická rychlost, alespoň máme čas si trošku pokecat.
První zastávku dáváme na kótě 621 HONZIKŮV KŘÍŽ. Zde nechávám motor zcela vychladnout a kontroluji celý stroj. Vypadá to, že je vše v pořádku dotaženo a funkční. Kochám se krásným výhledem a plánuji kam dál. Po krátké úvaze je rozhodnuto, jedeme směr na autokemp Suchý. Zde opět nechávám vychladnout motorku. Já dávám v kempu kafe a přemlouvám motorku, že to dá a že pojedeme dál. Po chvíli přemlouvání a slíbení, že už opravdu pojedeme i z kopce se mi daří motorku ukecat a vyjíždíme směr Boskovice. Zde opět provádím kontrolu stroje… vše ok.
Pokračujeme projížďkou okolo Boskovic, zkoušíme trošku odlišné povrchy polních i lesních cest. V jedné prudké zatáčce se štěrkem jsem si málem „cvrknul“, ale vše zvládnuto a vracíme se raději zpátky na asfalt. No jó, enduro to není. Opouštíme Jihomoravský kraj a míříme zdolat nejvyšší horu Drahanské vrchoviny a to sedmistovku Skalky 734 m.n.m. Po krátkém hledání asi nacházíme tento bod nebo jsme minimálně zatraceně blízko. Zastavujeme a zjišťujeme, že i v této nadmořské výšce hoří oheň, což je důležité pro motorku, a že i já se zde mohu pohybovat bez kyslíkového přístroje. Jsme dojati a spontánně začínáme troubit a zpívat státní hymnu. Motorce opět slibuji, že odtud už pojedeme jen a jen z kopce.
Vracíme se přes Malé Hradisko do Prostějova, kam dorážíme ve 14:00. Máme za sebou 122 km, překonání více než půlkilometrového převýšení a těšíme se na další zajíždění. Teda myslím, že oba?!




Je další sobota a já se pouštím do druhého kola zajíždění „stopětadváci“. Nyní trošku vyhecován kamarádem, že 125 je dobrá tak na popojíždění po Prostějově, max. tak do Olomouce a při příznivém větru možná až do Vyškova. Krátce po deváté osedlávám stroj, startuji … naskakuje na poprvé. Uznale pokývnu hlavou zařazuji rychlost a rozjíždím se. Po krátkém zahřátí stroje jízdou po Prostějově tak nějak automaticky nabírám směr Kroměříž. Rád bych až do Otrokovic nebo Zlína. Jo, jo Zlín, to by byla dobrá odpověď kamarádovi.
Slibovali na dnešek krásný slunečný den, ale zatím to tak opravdu nevypadá. K ideálním podmínkám to má daleko. Je pošmourno a musím přiznat, že už mi bylo mnohokrát i tepleji. Navíc o příznivém větru se nedá vůbec mluvit, fouká silný protivítr. Začínám si zpívat proti trudomyslnosti. Zpívám, nevím jestli dobře, ale určitě nahlas. Najednou se objevují drobné kapky na plexisklu přilby. Co že? Prší?! Tak to mi ještě scházelo - počkat ty kapky jsou zevnitř? Jo ták, nesmím zpívat až tak nahlas. Projíždím Němčice a na konci odbočuji směr Vrchoslavice - Dlouhá Ves. Při najíždění do zatáčky vidím kohouta uprostřed silnice, jak machruje před slepicí. Brzdím… kohout znejistí, ale drží pozici. Říkám si dobrá, ta slepice není úplně můj typ, tak samečkovi pomůžu k získání samičky. Zvláště když vidím, že nás slepice sleduje od krajnice. Objíždím kohouta co možná největším uctivým obloukem na čtvrt plynu na dvojku, abych ho neděsil hlukem, víc pro něho momentálně udělat nemůžu. Stojí a ani se nehne jen pomalu natáčí hlavu ve směru mé jízdy. Najednou se začíná nafukovat roztáhne křídla a startuje po mně. Ty… ty, žebráku jeden, to už trošku přeháníš ne? Přitahuji plyn a ujíždím. Ve zpětném zrcátku vidím nakračovat namachrovaného kohouta ke slepici - tak to bude zřejmě láska na celý život.
Pomalu ukrajuji další a další kilometry a pomalu zapomínám na zážitek s kohoutem. Vjíždím do Kroměříže, projíždím se po městě a vzpomínám na rok vojny strávený v Kroměříži. Na náměstí nechávám motorku vychladnout, provádím vizuální kontrolu, stroje vše pořádku a vyrážím směr Hulín. Přede mnou se otevírá pěkná cesta. Tady by to šlo, no je na ní sice ještě brzo, ale jo zkusíme to. Zalehávám na stroj řadím 4, 5 a pokouším se o maximální rychlost. Na tachometru se dostávám krátkodobě nad 100km hranici. Poplácám mašinu omluvně po nádrži, promiň musel jsem to zkusit. Projíždím Hulínem a pokračuji ve směru Tlumačov, kde také tankuji. Odtud je to už do Otrokovic pouhých sedm kilometrů. Motorka začíná čím dál více spolupracovat, začíná si to všechno dobře sedat. Myslím, že jí zajedu dobře.
V Otrokovicích zastavuji na kafe a rozhoduji se kam dál. Obloha se začíná roztrhávat a sluníčko mě vybízí pokračovat dál. Dobrá, pojedeme dál do Zlína. Projíždím Zlínem a dojíždím kolonu ,,velkých motorek“. Raději zpomaluji, nechci jim narušovat sestavu. Najednou poslední z nich v řadě upravuje svoji pozici, uvolňuje místo ve tvaru a rukou mi naznačuje ať se přidám. To se nedá odmítnout, dojíždím a zaujímám uvolněné místo. Pokývneme na sebe hlavou a Zlínem projíždíme v šachovnicové sestavě. Je to super, je nás i se mnou deset. Rozhodně tam není slabší stroj než půllitr. Naštěstí dodržují rychlost, takže stíhám…Užívám si to, ale je mi jasné, že při opuštění Zlína uvidím velice rychle jejich mizící záda. Vjíždíme do centra a já odbočuji směr Luhačovice. Loučím se s kolonou a stoupám do kopce na Želechovické paseky. Stroj zvládá na pohodu za čtyři. Překonávám kopec a pouštím se dolů do údolí. Je čas oběda, tak vyhlížím nejbližší restauraci.
Zastavuji u restaurace, kde stojí také motorka a stavím to vedle ní - je to Yuki 125. Vcházím do restaurace. Je prázdná, jen u baru stojí mladík s přilbou v ruce. Říkám si asi majitel té motorky venku. Zdravím hospodského: „Dobrý den“, mladík se otočí, krátce si mě prohlídne a říká: „ Ahoj“. Asi ho zaujala má kombinéza. No jo motorkáři si tykají, tak odpovídám: „Čau draku“. Oslovení se mu asi líbí, takže sedáme společně ke stolu a objednává si se mnou „smažec“. Prohazujeme pár frází a já se ho ptám jak dlouho jezdí, nevypadá totiž ani na patnáct. Ubezpečí mě, že jezdí už od osmi let a že je motorkář tělem i duší. Usmívám se a uznale pokyvuji hlavou. Mezitím vypráví mnoho motopříběhů ze života, patrně ze svého….Ptám se: „A papíry už máš“? Podívá se na mě opovržlivě, velice pomalu převalí žvýkačku na špičku jazyka a pak ji mistrně plivne velkým obloukem do koše v rohu přes uličku. „Hmm… dobrá trefa“ povídám. „Jo to jo“ povídá a mírně se přitom předkloní nad stůl a pokračuje: „ Já mám papíry už skoro rok a co, v autoškole mě stejnak hovno naučili. Navíc jsem jezdil s debilem, který neuměl jezdit ani na kole“. Docela mě to rozesmálo, což ho pobídlo k dalším zážitkům z autoškoly - perla za perlou. Pomalu dojídáme a řeč se stáčí kam má namířeno. On jede do Zlína a já už jsem rozhodnutý, že dneska dám i Luhačovice což je na druhou stranu. Zvedáme se od stolu a já se docela těším až vyjdeme ven a on (vlastně ani nevím jak se jmenuje) si nebude moct nevšimnout mého druhého řízení. Přichází k motorce, najednou se zastaví a pomalu se začíná otáčet směrem ke mně, jeho sebedůvěra je ta tam: „ Vy-vy-vy jste …..“? Směju se a říkám: „Myslíš debil? No taky“. „Já se Vám omlouvám….“. Se smíchem mu podávám ruku a říkám: „Si tykáme ne“? Přeju mu hodně kilometrů bez nehod. Konečně se také usměje, nasazuje hbitě přilbu, startuje a mizí rychlosti blesku směr Zlín.
Já nabírám směr Luhačovice a po krátké chvíli vjíždím do Luhačovic. Dávám si v největších moravských lázních kofolu, tento krát bohužel sedím sám u stolu, takže bez příběhu. Nasedám na stroj a uháním zpět do Prostějova. Cestou zpátky si dělám zastávku v přístavu v Otrokovicích. Nechci se vracet stejnou cestou, tak jedu na Přerov pak na Vlkoš a pokračuji přes Troubky do Tovačova, kde je moje poslední zastávka a to přímo u zámku. Procházím si nádvoří a jelikož čas pokročil, nezdržuji se dlouho a mažu do Prostějova. Zajíždím do garáže. Motorka má za sebou 228 kilometru bez jediného zaváhání či jakékoliv poruchy. Snad se mi podařilo vyvrátit, že ,,stopětadváca“ je dobrá tak akorát na popojíždění po městě.
 

 

Na kole.

Parťáci z autoškoly (dálkoví cyklisté) mě hecovali ať s nimi vyrazím na Smržickou šlapku, že dáme alespoň 63 km !
Cože? Jako že pomocí šlapání taková štreka !!!
Já motorkář :) ? Nakonec proč ne, dvě kola jako dvě kola, jedu!
Přišel den ,,D“ a kluci bohužel dnes nemůžou, protože šli dělat dobré skutky :) . Tím jsou samozřejmě omluveni. Vyrážím tedy sám. Ve sklepě sundám pavučiny z kola a vyrážím směr Smržice.
Přijíždím, registruji se a beru plán 63 kilometrové cesty. Dívám se, že přes všechny vesnice, které mám projet, jsme měli někoho u nás v autoškole :) (vybavuji si jednotlivé tváře a jména) . No tak to je výzva.
Slibuji si, že pojedu na krev. Hned na startu jsem si zakázal slézt z kola během cesty z důvodu, že už nemůžu. Hned jsem si určil trest. Pokud to udělám, budu dnes na náměstí sedět na lavičce a krmit holuby až do soumraku :) .
Vyrážím, šlapu a začínám postupně všechny ( děti a důchodce :D ) předjíždět a mé sebevědomí strmě stoupá. Dávám si další úkol - nikdo mě nesmí předjet!!! Šlapu jak nadopovanej a málem přejedu kontrolní bod v Dubanech. Pokračuji směr Vrbátky přes Štětovice a tady přichází první krize a výzva zároveň, dojíždí mě skupina tří cyklistů. To né! Zrychluji ….oni taky, drží se jako klíšťata. Co teď? Budu je muset všechny zabít! To je ovšem až záložní plán B :D . Nevím kde se to ve mě bere, ale ještě přidávám, srdce už přestává fungovat, pomalu ztrácím vědomí. Ještě tak deset sekund a vnitřní tlak mě musí roztrhnout na tisíc kousků. Najednou, vlastně už v kómatu, zezadu slyším: „Ty vole co žereš, kobylky?! Já už nemůžu.“
Jo, nemusím je zabít :) . To už jsem mezi tím projel Hrdibořicemi a Biskupicemi a v Klopotovicích dostávám další kontrolní razítko. Valím dál přes Iváň k dalšímu kontrolnímu bodu v Klenovicích. Tady se dozvídám, že je přede mnou ještě asi 14 lidí :( . Pokračuji směr Pivín, kde potkávám v protisměru skupinu cyklistů a všichni mě zdraví ,,ahoj“. Aha, tak oni to mají jako my, motorkáři, všem hlasitě a radostně odpovídám. Nechal jsem se tím tak unést, že týpkovi v reflexní vestě a s lahváčem v ruce, kterého jsem právě předjel, říkám ahoj. Zřejmě to neznal, protože odpověděl: „Co je jako píčo, se známe?!“
Po pár kilometrech zjišťuji, že se zdraví jen ti v dresech a nejlépe v klapacích botách :) . Před Dobromilicemi vidím, jak jeden účastník sesedá v kopci z kola. Hrrr na něj, ten je můj. Je to hodně starý sympatický muž. Celkem dost se stydím(no to jsi kabrňák), přehazuji na horský převod a prohazujeme pár slov. „Před loni jsem to ještě vyjel“, povídá. Stydím se ještě víc a chci mu dát ředkvičku, co si vezu v batohu, ale starý muž povídá: „ Jen jeď, jistě jedeš na čas.“ Loučím se a přehodnocuji své počínaní – už nezávodím! Dokonce zastavuji v Hradčanech a obdivuji zatopený lom. Projíždím Kobeřice a v Brodku mě čeká další kontrolní bod.
No a v Otaslavicích v kopci směrem na Myslejovice se to stalo!!!! Dojíždí mě človíček ukrutnou rychlostí. Chvíli s ním zápasím, říkám si: „ Ten musí mýt minimálně tři metry a lýtka jako konve“. Ne, předjíždí mě drobný šlachovitý chlapec :) , ani netuší, že mu dědeček z Dobromilic zachránil život :D . Sjíždím z Alojzova dolů do Určic k poslednímu kontrolnímu bodu, kde zjišťuji, že jsem teprve třetí co zatím dorazil. Tak jo, tak jsem asi na bedně, ale už je mi to nějak jedno. Seloutky, Domamyslice , Čelechovice a cíl Smržice.
Mám to za sebou v čase něco pod tři hodiny.
Důležité zjištění:
Ať jedete na kole jakýmkoliv směrem, vždycky Vám bude foukat protivítr do ksichtu.
Není vůbec důležité být všude první.
Krásný den Všem a neseďte pořád u těch displejů a běžte raději ven do reálného světa, třeba na kolo :D .
Honzíkova ( Richardova ) cesta.
Vždycky jsem miloval vláčky, dokonce jsem se stal málem mašinfírou, přesto jsem vlakem nejel už spoustu let. Takže, když jsem se chystal na školení (učitelů autoškol) do Pardubic, napadl mě vlak. Jasně, pojedu vláčkem!!! Koupím si kartonový lístek, paní průvodčí mi ho procvakne a já si otevřu okno a budu vnímat zvuky, typickou železniční vůni a přitom vzpomínat na dětské cestování….
První velká výzva mě čekala hned ráno. Vstávám velmi brzo, něco před šestou, dokonce je venku ještě tma. Procházím nočním městem a blížím se k nádraží, kde mě pán, stojící před dveřmi, žádá o dvacetikorunu. Asi chce jet taky vláčkem.
To už se ocitám u pokladny a paní v pokladně nadšeně povídám, že pojedu jako tím vláčkem do Olomouce a pak do Pardubic. Ale asi mě neslyší, protože vůbec na mé vyprávění nereaguje a něco píše stále do klávesnice. Až najednou, zvedá hlavu a dívá se, jakoby za mě a ptá se: „Tak kam pane?!“ „Do Olomouce“, vyhrknu a zároveň se otáčím, kam se ta paní jako dívá a vidím, že za mnou stojí fronta mladých vysmátých lidí. Konečně se taky někdo těší na jízdu vláčkem jako já. Teda až na toho týpka přímo za mnou, který si kouše nehty a výrazně se dívá na hodinky. Zřejmě taky dlouho nejel vlakem a je z toho asi nějakej přecitlivělej. Beru lístek a jdu raději na perón aby, mě nakonec taky nerozhodil. Cestou míjím pána, kterého jsem potkal před dveřmi. Dvaceti korunu investoval raději do lahváče.
Začínám se rozcvičovat, abych až přijede vlak, dokázal rychle vylézt po těch strmých vysokých schodech do vagónu. Rozhlížím se kolem dokola a převažují mladí lidé. Perón se velmi rychle zaplňuje a objevují se i starší a já už se dívám, komu budu pomáhat do schodů do vagónu a tím zároveň pomohl posilovat sociální vazby na prostějovském nádraží. Už jede!!! Už jede!!! Málem jsem to vykřikl. Přijíždí krásný moderní vlak, žádné schody žádná klika!!! Dveře se otvírají, a ven se dere dým?! Cože, pára? Ne, ne, po rozptýlení dýmu se objevuje skupinka teenagerů hulící elektronické cigarety.
Nastupuji dovnitř a dostávám se do kulturního šoku. Krásný, čistý vagón, čalouněná sedadla, světlo, teplo…..Sedám si raději hned ke dveřím, (jako ve vrtulníku) kdyby náhodou něco. Očima kontroluji úniková schémata, východy a hasičáky. Vlak se pomalu rozjíždí a dokonce mluví :) . Další zastávka Vrahovice, pouze na znamení. Neskutečné, očima lítám po celém vagóně a všímám si, že naproti mně sedí mladej kluk a fascinovaně mě pozoruje. Uvědomuju si, že můj vyděšený pohled a otevřená huba ho zřejmě děsí. Po pár kilometrech jsem už v pohodě. Na další zastávce nastupují další lidé, dokonce naši bývalí studenti, kteří mě zdraví a já se díky tomu dostávám do absolutního klidu. Na další zastávce nastupují dvě starší babičky. Okamžitě vyskakuji ze sedadla a nabízím místo starší z nich. Ta druhá už si nemá kam sednout. Podívám se naproti na chlapce a přísným pohledem ho kárám. Po pár sekundách to nevydrží a pouští sednout druhou babičku. Na poslední zastávce nastupuje prostorově výraznější paní s hyperaktivním, tak osmiletým 100 kilovým chlapečkem a dvěma obrovskýma kabelama (asi svačinka na cestu). Paní je tak rozměrná, že se rázem ocitáme v prostoru nejen u dveří, zcela osamoceni. Chlapec, který se po třech sekundách začal pravděpodobně hrozně nudit, mě začal s obrovským zaujetí šlapat po nohách, se slovy: „ Jé on vypadá jako můj třetí tatínek“. Statečně to snáším, protože vidím jak paní přes husté obočí, hustější než její knír, sleduje moje reakce. Představuji si co se asi stalo s těma dvěma předešlýma tatínkama…. Asi tuším, …snědli je!!! To už ale naštěstí přijíždíme do Olomouce.
Dveře se sotva otevřely a už mě dav hrne po perónu. Dále mě dav vcucne do podchodu, aby mě vyplivnul v aule olomouckého nádraží, bože tady je lidí. Všichni se dívají nahoru a sledují své spoje. Pokouším se orientovat a náhle mě oslovuje děvče …anglicky! Proč zrovna mě, když je tady tolik mladých lidí a jistě anglofonních?! Moc jí nerozumím, ale řekla i slovo Prag. Tak to je jako jasné, to dám. Usměji se na ní a jak největší nádražní mazák odpovídám: „Tjúú perón“ a pro větší jistotu pochopení ji ještě ukazuji dva prsty a zároveň kynu hlavou směr do podchodu. Odpovídá úsměvem a poděkováním. Vytahují další eso z rukávu a říkám: „Plís“, zcela jistě s americkým přízvukem. Má angličtina je sice zcela vyčerpána, ale v aule se ze mě stává minimálně dvousekundový hrdina. Když se tak rozhlížím vítězně kolem, je to asi málo, protože to vůbec nikoho neohromilo. Nebo jsem se nestačil rychle otočit.
To už ale musím spěchat na páté nástupiště, protože mi pojede Yellow train do Pardubic. Tolik jsem o něm slyšel. No, jenže i tady je všechno jinak……..Pokračování možná příště :) , protože jen zážitek z toalety ve vlaku je na jednu stranu.
Důležité zjištění z cestování vlakem:
Kdo nemá kufr na kolečkách, vlastně vůbec nic neznamená.
Okno už si ve vlaku moc neotevřete.
Autem rozhodně na takhle krátké trase nemůžete mít tolik zážitků :) .
Přeji krásný den a třeba někdy na viděnou ve vlaku.
Tak jsem se tak jednou díval na svůj řidičák a vidím, že je tam ještě nevyplněná kolonka!
Cože? Jako že nemám papíry na všechno?!
Tož to né, to musím doplnit!!
Co to, co to, aha, chybí skupina ,,D“ takže autobus. Vnitřní rozkaz zněl jasně! Doplnit kolonku!
No jo, ono se řekne udělej si řidičák, ale kam se mám jako přihlásit do autoškoly? Budou tam na mě hodní? Co když mě to nepůjde? Nebudou mě tam bít? No a co teprve zkoušky! Taky jsem slyšel, že prostějovští komisaři jsou pěkně ostří hoši! Bože, tolik nástrah, potřebuji já vůbec ty papíry na ten autobus? Potřebuju!
Mrkl jsem na fb, poradil se s kamarádama a po zralé úvaze jsem nastoupil do autoškoly Kočí.
A dnes jsem měl první dvouhodinovku jízd. Hele zatím dobrý, učitel je takovej sympaťák, pohodovkář myslím, že se jmenuje Pavel, navíc mám takový pocit, jako bych ho už někdy viděl. Dnes mě to strašně bavilo a každému řidiči, který řídil auto které vypadalo alespoň trošku jako autobus, jsem strašně mával, aby viděli že su jako srdcař. Též mávali, ale nejvíc mávají holky autobusářky :) ( dík :) ) .
Zjištění dne: je to strááášně dlouhý, dokonce mám podezření, že ty poslední sedačky úplně vzadu musí být už v jiném časovém pásmu.
Velký skok pro člověka, malý krok pro lidstvo.
Je dnešní studené a velice důležité ráno. Já se dostavuji na zkoušky k odboru dopravy, kde se chci pokusit získat skupinu ,,D“ čili titul, BUS .Nálada je výborná, protože mám velkou podporu od kolegů z autoškoly Kočí. Ještě včera mě uklidňovali, ať se vůbec nebojím jízd, že třeba nakonec ani nepojedu, když pravděpodobně stejně nedám testy. Jo jo, když vám lidi věří hned je to celé jednodušší.
Přicházím tedy sám sebe přihlásit a jdu si sednout do čekárny mezi ostatní žadatele. Už jsou tam dva kolegové žadatelé a jeden z nich se hrne ke mně, podává mi ruku a strašně mě vítá. To je milé říkám si, jako jsem sympaťák, ale přesto to potěší. Po chvíli zjišťuji, že zas až takový sympaťák asi nejsem, jen si myslel že jsem komisař. Sedíme v čekárně v podstatě v tichosti, jen tu a tam když po chodbě prochází komisař se do ticha ozve od mých asi věřících kolegů žadatelů: „Bože! To nedám! Ježíš! Bože proč zrovna já,!?" . Jinak klid. Abych naboural trapné ticho, ptám se kde jsou záchody. Ten druhý (který poznal že nejsem komisař, protože už tam párkrát byl) říká, že už byl taky zvracet a že mám jít ven z místnosti a potom hned doprava. To už fakt nedávám, opouštím místnost prosycenou stresem a jdu si raději zbaběle sednout za komisařem. Po chvíli mě zvedá a jdeme na testy. Tak nebudu machrovat, na druhou stranu říct to musím, pár vteřin (asi půl hodiny) a je to tam. Volám kamarádovi, učiteli Pavlovi, jako že test jsem dal na plnej počet, že jako asi nakonec pojedeme, ať pomalu vstává, teda pokud dám i techniku. No, i tu jsem urval. Samotné jízdy ….
Podle mého přirozeně skromného a samozřejmě objektivního hodnocení (bohužel se k mému hodnocení už nikdo nepřidal :D ), jsem jel jak Král všech autobusáků. Přes nepřízeň počasí projíždím místa tak uzoučká, že tam snad nikdy autobus neviděli, parkuju na zastávkách, projíždím okruhy jeden za druhým, jak po másle, dokonce parkuji couváním. Zhruba něco málo po půl hodince se stávám Autobusákem. Ano dokázali jsme to!!! Děkuji tímto ještě jednou svému Velikému učiteli Pavlovi Bartovi za přípravu ke zkouškám 😊 . A také všem kolegům řidičům kteří mě všude pouštěli a někteří odbočovali i jinam než potřebovali. Děkuji !
P.S.: Jiné perníčky už jako nejím, to je snad jako jasný 😊
Zjištění:
Človíčka od narození až do důchodu pořád někdo zkouší a přezkušuje!
Čím je člověk starší tím hůře to snáší!

Autoškola Kočí
Richard Kočí
Partyzánská 3, Prostějov, 796 03

Návrat na obsah